Většinu vědomostí, které si děti osvojí v nejmenším věku, získají prostřednictvím hry. Když si děti hrají s hračkami, spolu navzájem a s dospělými, získávají a vylepšují si schopnosti, které jsou nutné pro formální vzdělávání v pozdějších obdobích jejich života. Děti, kterým jsou upírány příležitosti k hraní a hračky, mají rozhodně nevýhodu v tom, že hůře získají pevné základy pro gramotnost a matematiku a pro rozvoj adaptivních reakcí na vnější podněty, s nimiž se denně setkávají.

Když si děti hrají, jsou především aktivní. Dělají něco očima, rukama někdy celým tělem. Manipulují předměty, někdy stále dokola s překvapující opakovaností. Mají tendenci prozkoumávat předměty všemi smysly, ne pouze jedním či dvěma. Dejte např. tříměsíčnímu dítěti chrastítko a sledujte, co s ním bude dělat – dítě chrastítkem třese a poslouchá zvuk, který vydává, předává si je z ruky do ruky a opakuje celý proces, vkládá si je do úst a 'ochutnává' je nebo je pouští a sleduje, kam padá. Bez této možnosti hrát si s hračkami a prozkoumávat je všemi smysly bude proces možného učení omezený.

Malé děti často používají hračky jinak, než se rodiče domnívají, že by měly. Často jsou inovativní a tvůrčí. A zcela jistě si rády hrají s věcmi svým vlastním způsobem. 'Copak si nikdy nemůže hrát s tou hračkou tak, jak se má?', naříká otec, když jeho malý syn sundá lokomotivu z kolejí a tlačí ji, jako by to bylo auto. Syn pak možná vezme jedno ze svých autíček, dá je na koleje a povšimne si, že tam nepasuje; tak tam vrátí lokomotivu. Nejdříve uskutečnil scénář, který měl v hlavě, a pak jej upravil podle vlastností hraček. Ale bez toho malého 'experimentu', který si sám zrežíroval a který je nedílnou součástí hry, by možná nepochopil, jak se obě kolová vozidla od sebe liší.

Spolu s dovednostmi koordinace očí a rukou a ovládacími schopnostmi, které přicházejí s hraním, probíhá i obrovský rozvoj koncepčního vnímání – dítě pochopí vztahy mezi předměty a jejich vlastnosti. Dítě, které snaží vložit velkou puzzle do malého otvoru se naučí hodně o tom, co je 'velké' a co 'malé.' Dítě, které zkouší jezdit autíčkem po jídelním stole a je mu řečeno, že si může s autem hrát 'pod' stolem, ale ne 'na' stole, se naučí chápat koncept pozice. A dítě, které se jednou uhodí dřevěnou kostkou a podruhé dutou plastovou kostkou, získá velmi praktické ponaučení o významu slov 'tvrdý' a 'měkký.' Bylo by možné uvést nespočet dalších příkladů.

Při výběru hraček pro dítě by měli rodiče dohlédnout na jednu věc: hračky by měly komunikovat přímo s dětmi, bez nutnosti vysvětlení od dospělých. Dítě například okamžitě pozná, když složí puzzle správně: složené puzzle tuto skutečnost sdělují stejně dobře, jako kdyby řekly, 'Dobrá práce, chlapče!' Není nic špatného, pokud k tomu podotkneme, 'Ach, tys všechny ty kostky složil správně' a patřičně zesílíme společenský význam této události. Ale prvotní signál vyslala hračka sama.

Dovednosti, které se rozvíjejí hrou, rostou spolu s dítětem a projevují se stále vyspělejším způsobem. A ačkoliv úroveň a složitost hraček bude nutno s věkem dítěte měnit, dovednosti získané z prvních hraček se snadno přenášejí na další úroveň.